Možná byste teď čekali klasický článek plný odkazů, razítek a dlouhých seznamů papírů, které mají dokazovat, že je všechno v naprostém pořádku.
Přesně tak, jak to známe z mnoha produktů – a často i z lékáren, o kterých jsem psala v úplně prvním článku o lištičce a mém impulzu začít kousátka vyrábět.
Nic takového tady ale nenajdete.
Ne proto, že by certifikace neexistovala.
Odkazy na ni tu samozřejmě jsou a kdokoliv, kdo je potřebuje, si je může v klidu projít.
Ale proto, že certifikace pro mě osobně nikdy nebyla tím hlavním zdrojem pocitu bezpečí.
Kdy jsem se certifikací začala zabývat
Když jsem s kousátky začínala, řešila jsem především materiály, funkčnost, tvar, pevnost a reálné používání dětmi.
Certifikace tehdy nebyla něco, co by mi přišlo zásadní.
Začala jsem ji řešit až ve chvíli, kdy se v mém okolí – hlavně v rodině, která mi s podnikáním pomáhala – objevil strach.
Strach z toho, jestli jsem na něco nezapomněla.
Jestli je opravdu všechno „správně“.
Jestli by se náhodou nemohlo něco stát.
A ten strach je pochopitelný.
Papír jako berlička
Upřímně přiznávám, že jsem se certifikaci dlouho bránila.
Ne proto, že bych chtěla riskovat nebo něco zanedbat.
Ale proto, že papír s razítkem vnímám spíš jako berličku.
Berličku, která může uklidnit člověka, který si zatím není úplně jistý sám sebou.
A to nemyslím nijak zle.
Nejistota je přirozená.
Zvlášť když jde o děti.
A je velmi lidské chtít mít pocit, že nad námi někdo drží ochrannou ruku – i když je to často jen iluze systému.
Ale iluze, která dokáže uklidnit.
A to má svou hodnotu.
Co mi certifikace dala (a co ne)
Během procesu certifikace jsem se mimochodem naučila i pár praktických věcí.
Třeba jak se řeší maximální délka klipu na dudlík kvůli riziku uškrcení.
Nebo jaké rozměry by kousátko nemělo mít, aby neprošlo přes tvar imitující dětská ústa.
To jsou informace, které dávají smysl.
Zároveň ale vím – a myslím, že to ví každý rodič – že žádný papír nikdy nevezme odpovědnost úplně z našich rukou.
Děti nejsou hloupé.
A svět nikdy nebude stoprocentně bezpečný, i kdybychom ho oblepili certifikáty ze všech stran.
Proč certifikaci mám, i když ji sama nepotřebuju
A tady je ta nejdůležitější část.
Certifikaci nemám proto, že bych ji sama potřebovala k pocitu jistoty.
Nemám ji proto, že bych věřila, že bez ní by věci nebyly bezpečné.
Mám ji proto, že chápu, že ji potřebují někteří z vás.
Rodiče, kteří vyrůstali v systému, kde má razítko váhu.
Kteří se teprve učí věřit sobě.
Kteří potřebují ještě jednu oporu navíc.
A já vám ten klid nechci brát.
✨ Produkt, který certifikaci nikdy mít nebude
Je ale fér říct ještě jednu věc.
A možná trochu paradoxní.
Existuje jeden produkt, který nikdy certifikovaný nebude.
A přesto ho osobně považuji za jeden z nejlepších a nejpraktičtějších, které tvořím.
Je to závěs na kočárek.
Důvod je přitom úplně jednoduchý a technický.
Závěs je svou délkou a konstrukcí mimo rámec certifikace podle normy EN 71.
Ne proto, že by byl nebezpečný.
Ale proto, že je prostě delší, než norma dovoluje.
A tím to hasne.
Certifikace v tomto případě neříká nic o kvalitě, funkčnosti ani o tom, jak produkt reálně funguje v každodenním životě.
Jen konstatuje, že nespadá do tabulkového rozměru.
✨ Proč ho i tak považuji za „topovku“
A přesto – nebo možná právě proto – je to produkt, který děti milují.
A rodiče taky.
Protože:
- se dá přicvaknout téměř kamkoliv
- nic nepadá na zem
- nic se neztrácí
- dítě má před sebou různé tvary, materiály a struktury
- může si hrát, osahávat, ochutnávat
- a rodič má volné ruce
Závěs je stabilní, praktický, funkční.
A z hlediska každodenního používání dává obrovský smysl.
✨ Papír vs. realita
Tenhle produkt je pro mě krásným příkladem toho, o čem celý tenhle článek vlastně je.
👉 Certifikace není měřítkem hodnoty.
👉 Není měřítkem užitku.
👉 Není měřítkem smysluplnosti.
Je to nástroj.
A jako každý nástroj má své limity.
A někdy se prostě stane, že to, co dává největší smysl v reálném životě, se nevejde do kolonky.
✨ Odpovědnost zůstává
To, že závěs certifikovaný není, neznamená, že by se u něj rezignovalo na rozum, zkušenost nebo odpovědnost.
Naopak.
Znamená to jen to, že tady se zodpovědnost nedá předat papíru.
Zůstává u dospělého.
U rodiče.
U reality.
A s tím jsem v naprostém klidu.
