Musím se Vám přiznat, že asi už nikdy nezapomenu na ten moment.
Držela jsem v ruce tu roztomilou lištičku s „chladivým gelem“ - kousátko z lékárny, které jsem koupila s pocitem, že když to prodává instituce, musí to být ta nejbezpečnější volba.
Tak nějak automaticky jsem věřila, že „lékárna = jistota“.
A pak jsem ji jednou chtěla jen pořádně vydezinfikovat. Nic dramatického — prostě jsem ji hodila do vroucí vody.
Jakože... to, co se stalo, mě vyloženě neomráčilo, ale… zastavilo mě to.
Lištička se začala krabatit.
Zvláštně smršťovat.
Vznikl z ní zkrátka dosti nevzhledný podivný patvar.
Přesně to mi přineslo uvědomění, které jsem následující dny a týdny zpracovávala. A začala si blíže všímat dalších detailů. Třeba ten potisk — ty očička a čumáček, které doteď moje malá s chutí okusovala — postupně se odírají.
Fakt, který jsem měla miliónkrát na očích a nezastavil mě. Ale teď ano.
V tu chvíli jsem necítila paniku.
Spíš takové tiché:
„Počkej… kam přesně mizí ten potisk? A chci, aby tohle moje dítě polykalo?“
Začala jsem si poprvé opravdu klást otázky, které by mě předtím ani nenapadly.
Ne proto, že bych byla úzkostná.
Ale proto, že jsem v ruce držela něco, co mělo být „bezpečné“… a přitom se to chovalo jako levná hračka z tržnice. Čímž se paradoxně krásně dostávám ke druhé části příběhu.
Protože přesně ve stejné době jsem doma měla ještě jedno kousátko.
Jednou na jarmarku jsem ho zcela náhodou objevila ve stánku mezi množstvím jiných věcí, převážně dárkových předmětů. Byl to lenochod (kterého jsem pak už mimochodem nikde jinde nesehnala /smajlík/).
Nebyla to žádná designovka. Styl navléknutí byl strašný, korálky svítivě zelené, navlečené prostě na střídačku s dřevěnými. Žádné „doporučeno pediatry“.
Vlastně jsem ho vzala, jen protože se mi líbil ten lenochod. Bez žádného hlubšího zamyšlení. Nyní pro mě dostal ale zcela jiný rozměr.
Nastal další jemný AHA moment.
Já jsem hypersenzitivní.
Věci cítím intenzivněji – povrchy, materiály, dotek, emoce.
A jakmile jsem se k tomu kousátku přiblížila znovu, poprvé jsem si uvědomila, že tohle je úplně jiný materiál.
Držela jsem v ruce kousek potravinářského silikonu.
Bez potisku.
Bez zbytků barev.
Bez odlupování.
Nic z něj nepadalo.
Nic se neodíralo.
A v ruce působil… jinak.
Mnohem “čistěji”.
Nebyl vizuálně krásný.
Ale byl pocitově správný.
A toho si moje hypersenzitivita všimla dřív, než moje hlava začala cokoli googlit.
No a do pár dnů na mě na Facebooku vyskočila paní, která vyráběla věci z potravinářského silikonu a nelakovaného dřeva.
A tam – přesně tam – začala celá moje cesta k BabyBeads.
Zároveň jsem si uvědomila, že jenom proto, že to prodává velká instituce,
to ještě neznamená, že je to to nejlepší pro moje dítě.
Že „většina to kupuje“ není argument.
A že bezpečí není o tom, kdo něco prodává, ale o tom, jaká je skutečná podstata věci.
Byl to milník.
Takový jeden z ten tichých AHA momentu, kdy postupně přestáváte slepě věřit mainstreamu…
a začnete víc věřit sobě, své intuici a tomu jemnému pocitu, který vždycky napovídá, když něco nesedí.